Zdravá těla, zraněné ženy - část 1

Porod je v dnešní době bezpochyby medicínská událost – ale zároveň hluboce osobní a transformační mezník v životě ženy. A přesto se v českém porodnictví stále velmi často nazývá „dobrým porodem“ každý, který končí přežitím ženy a dítěte bez zjevných fyzických komplikací.

Jenže věta „hlavně, že jste zdraví“ zúží celý porod na biologické minimum. Redukuje porodní zkušenost na čistě tělesný výstup, a tím vlastně ignoruje všechno ostatní, co se během porodu odehrálo – v těle, v duši i v psychice ženy.

Přitom právě to „ostatní“ podle aktuálních doporučení WHO (2018) [1] i FIGO (2020) [2] zásadně ovlivňuje nejen porodní zážitek, ale i to, jak se ženě bude dařit v mateřství. Tyto mezinárodní standardy kladou důraz nejen na bezpečí, ale stejně tak na důstojnost, informovaný souhlas a vnitřní pocit kontroly.

Ano, zdraví ženy a dítěte je základ. Ale nestačí. I porod, který je z lékařského pohledu „v pořádku“, může zanechat hluboké jizvy na psychice – zvlášť když žena během něj necítila respekt, neměla možnost ovlivnit, co se děje, nebo byla ponechaná bez opory.

Výzkumy Beck (2004) [3] a Reed et al. (2017) [4] potvrzují, že právě pocit bezmoci, nerespektování souhlasu nebo absence důvěry v péči mohou vést k porodnímu traumatu, úzkostem, problémům s kojením nebo narušenému vztahu mezi matkou a dítětem.

Například tzv. PREMs (Patient-Reported Experience Measures) se už v mnoha zemích běžně používají jako ukazatel kvality péče – třeba v rámci programu HCQI pod záštitou OECD.*

Možná je čas přestat být spokojení pouze s tím, že „to dobře dopadlo“. Zasloužíš si i vědět, že na to nejsi sama. Že tvůj zážitek má váhu.

A že existují i cesty, jak se na porod připravit tak, aby byl dobrý nejen ze zdravotního úhlu pohledu.

Ani „na papíře normální“ vaginální porod automaticky neznamená dobrou zkušenost.

Porod, který z lékařského pohledu proběhl bez problémů, může být pro ženu psychicky velmi náročný, pokud se cítí zmatená, nebyla dostatečně informovaná nebo jí chyběla podpora. Bez možnosti volby a citlivé komunikace může zůstat pocit bezmoci, studu nebo dokonce selhání.

A naopak – i porod, který byl z hlediska medicíny komplikovaný (například akutní císařský řez), může být pro ženu zvládnutelný, někdy až posilující.

Rozhodující není jen „co“ se stalo, ale „jak“ se to stalo.

Zůstala žena slyšená? Byla součástí rozhodování? Měla kolem sebe tým, který s ní jednal lidsky, s respektem k jejím emocím a důstojnosti?

Právě toto potvrzuje i nejnovější systematická přehledová studie (Giliane McKelvin et al., 2021) [5]:

Subjektivní prožitek porodu je silnějším rizikovým faktorem poporodní úzkosti, deprese nebo PTSD než samotné klinické záznamy.

Jinými slovy – tabulky nám neřeknou všechno. A to, co pro jednu ženu může být „jen rutinní zákrok“, může pro jinou znamenat zásah do integrity a důvěry v sebe.

Porod je přechodový rituál – most mezi „životem před“ a „životem po“. Zvlášť pro prvorodičku je to chvíle, kdy poprvé nanečisto zkouší naslouchat vlastnímu tělu, říkat ano i ne a ustát bouři hormonů.

Způsob, jakým po tom mostě přejde – s podporou a respektem, nebo v chaosu a pocitu osamění – se otiskne do jejího pocitu vlastní síly a rodičovské jistoty.

Pokud porod probíhá v prostředí bezpečí a důvěry, posiluje víru ženy, že zvládne i další výzvy mateřství. Když chybí podpora nebo srozumitelné informace, zasévá to semínko pochybností, které se může ozývat při každém dalším náročném momentu – od prvního nočního pláče až po rozhodování o dalším těhotenství.

Metaanalýza Bagherinia a kol. (2025) [6] ukazuje, že přibližně 1 z 6 matek (16 %) popisuje svůj porod jako negativní zkušenost. 

Jenže v některých regionech (např. podle Thomson et al., 2022) [7] se toto číslo může vyšplhat i na 30–45 %.

To znamená, že „1 z 6“ je spíš konzervativním odhadem - v určitých podmínkách může porod pociťovat jako zraňující téměř každá čtvrtá až druhá žena.

Z toho vyplývá, že míra negativních zkušeností závisí na konkrétním prostředí a způsobu péče, a právě proto by stálo za to prověřit, jaké by bylo číslo u nás v České republice.

A možná i právě zde může ležet jeden z dílů skládačky klesající porodnosti. Když ženy prožijí porod jako zraňující, často odkládají další těhotenství nebo ho zvažují opatrněji – nechtějí znovu riskovat podobnou bezmoc a bolest.

Časem mohou tyto „neviditelné jizvy“ změnit nejen atmosféru v rodině, ale možná i to, kolik dětí se lidé rozhodnou mít.

Tento vnitřní otisk se nenápadně přelévá do mateřství, partnerství i vztahu k dítěti. Traumatické porody tak mohou postupně utvářet celou společnost: určují, jak o porodech mluvíme, jaké podmínky nastavujeme pro další generace žen – a možná i to, kolik dětí se nakonec narodí.

Je čas posunout se od prostého počítání komplikací a úmrtí k měření zážitku péče. Samotná fyzická bilance netvoří kompletní obrázek.

Dopady nejdou přehlédnout.

Zasažená bývá nejen důvěra ženy v sebe samu, ale i její vztah k dítěti, partnerovi, okolnímu světu… A časem se tyto jemné trhliny mohou projevit i na širší úrovni – v narušené rodinné dynamice, v potřebě dlouhodobé psychické podpory, v rostoucích nákladech na duševní zdraví celé společnosti.

Chceme‑li „dobrý porod“, musí mezi kritéria patřit nejen přežití a absence komplikací, ale i respekt, autonomie a pozitivní zkušenost ženy.

Přesun porodu z domácího a komunitního prostředí do nemocnic znamenal zásadní proměnu nejen v prostředí, ale především ve způsobu, jakým se s rodící ženou zachází. 

Z přirozeného procesu se stal řízený výkon, který se v průběhu 20. století stal hlavním rámcem toho, jak porod vnímáme, jak by měl probíhat a co se považuje za jeho „úspěch“.

V důsledku toho se porodní péče začala orientovat především na prevenci komplikací. Z této perspektivy je „dobrý porod“ především ten, který minimalizuje fyzická rizika a maximalizuje zdravotní výsledky pro matku a dítě. Historicky dává tento přístup smysl – výrazně přispěl ke snížení mateřské i novorozenecké úmrtnosti.

Ale i přes svůj přínos zůstává jednostranný. Psychologický, emoční a vztahový rozměr porodu v tomto modelu často úplně chybí.

Zároveň vedl k postupnému vytlačení ženy z hlavní role.

Ženy se tak čím dál častěji stávaly pasivními příjemkyněmi péče. Mnoho z nich popisuje, že se během porodu necítily jako aktivní účastnice, ale spíše jako objekty, na nichž byl vykonáván soubor medicínských úkonů.

Když chybí informace, možnost volby a lidský přístup, snadno vzniká zkušenost bez podpory. A právě ta bývá označována jako „traumatická“, přestože lékařsky šlo všechno podle plánu (Sleutel, 2000; Green & Baston, 2003) [8, 9].

Ve veřejném prostoru i odborné debatě se porodní zkušenost často zjednodušuje na „dopadlo dobře“ vs. „dopadlo špatně“. Měřítkem je většinou přítomnost nebo nepřítomnost fyzických komplikací.

Tento přístup je ale zásadně nedostatečný. Žena může porodit zdravé dítě a být sama fyzicky v pořádku – a přesto si odnést pocit studu, selhání nebo ztráty důstojnosti. Může se cítit izolovaná, nepochopená, nebo mít dojem, že o ničem nerozhodovala.

Pokud je ženám zachována autonomie, pokud jsou  vnímány, respektovány a cítí důvěru ve vztahu s pečujícím personálem (Hollander et al., 2017) [10] mohou vnímat jakkoliv komplikovaný či náročný porod jako pozitivní.

Subjektivní prožitek porodu je významným rizikovým faktorem poporodní PTSD – meta-analýza O’Donovanové a kolektiv (2014) [11] odhaduje, že 4–10 % žen splňuje po porodu kritéria PTSD, přičemž negativně prožitý porod patří mezi hlavní spouštěče.

Porodní zkušenost tedy nemůžeme hodnotit jen podle lékařských záznamů. Je to něco, co se odehrává uvnitř ženy – ve vztahu k sobě, ke světu a k těm, kdo jí byli nablízku.

V mém pojetí předporodní přípravy dle konceptu (Sebe)vědomého porodu™ vnímám porod jako komplexní proces, který se odehrává nejen v těle, ale i v psychice, ve vztazích a v kulturním kontextu.

To, jak žena porod prožije, závisí na mnoha faktorech: na její osobní historii, předchozích zkušenostech, schopnosti důvěřovat, přítomnosti podpory, míře autonomie i kvalitě komunikace.

Porod není izolovaná událost. Je to událost založená na vztazích, v níž se setkává žena se systémem, s očekáváním společnosti, s vlastními emocemi – a s tím, jak moc je jí dovoleno být v tomto procesu aktivní.

Zkušenost není dána tím, co se objektivně stalo, ale tím, jaký význam tomu žena přikládá, jak se v tom cítila a v jakém kontextu vše probíhalo.

V příští části se podíváme na trauma a proč na porodním zážitku tak záleží.

Klikni na Sdílet ↓ a dej vědět ženám, partnerům i zdravotníkům, že porod může být víc než jen „hlavně přežít“. Označ mě s #chcivic.

* Co je PREMs a HCQI? Patient‑Reported Experience Measures (PREMs) for Maternity Care jsou standardizované dotazníky, které zjišťují, jak ženy hodnotí komunikaci, respekt, podporu a míru zapojení během porodu. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zařadila tyto ukazatele do svého programu Health Care Quality Indicators (HCQI), aby bylo možné mezinárodně porovnávat kvalitu péče nejen podle klinických výsledků, ale i podle zkušenosti pacientek.